Odchodem ze Svobodné Evropy v roce 1991 ztratil Karel Kryl možnost prezentovat své texty širší veřejnosti. A to přesto, že jako neúnavný politický analytik dokázal postřehnout z mnohdy nenápadných poznámek i náznaků v médiích vývoj situace. Od písní, poezie a rýmovaných komentářů proto začal v témže roce směřovat k publicistice. Jedním z jeho prvních textů bylo zamyšlení z Brixenu, napsané pro Studentské listy, které brzy poté přestaly vycházet. Jak zmínil tehdejší šéfredaktor tohoto čtrnáctideníku Pavel Žáček, jejich redakce sice s Krylovými názory zcela nesouhlasila, ale na rozdíl od ostatních periodik mu jeho nové texty tisknout neodmítla.

ParlamentníListy.cz  v knize našly hned několik zajímavých pasáží,  které se rozhodly přinést i čtenářům.

Ta první vypovídá o čase krátce po revoluci v roce 1989. Karel Kryl se podivoval nad tím, jak je možné, že se po přejezdu hranice nic viditelně nemění. „Hledal jsem nově zasazené stromy a nalézal ty staré, pokácené vichřicí. Snad jsem ty sazeničky přehlédl. Strom roste dlouho…“ posteskl si s vírou, že snad bude vše vidět v nejbližších letech. Z úryvků knihy však vyplývá, že jeho rozladěnost spíše narůstala.

Boj? Ale nikoli politický, ale politikářský...

„Posílají mě tam, odkud se vždy – byť jen na čas – vracím. Vadím zase … Jen mrtvé ryby plavou s proudem, praví přísloví. Jenže jak sleduji pozorně denní dění, čas ubíhá, čemuž nasvědčuje zostřování politického boje. Ach, kdyby politického. Partajně politikářského…Bavím se, ale není to humor nejpřijatelnějšího druhu,“ přiznává Karel Kryl.  

A dál si postekne, že si o něj „otírali hubu. Elévové i novináři, příležitostné psačky plačky, zklamaní samečci, nadšení svazáčci z jakéhokoli svazu“.

A čistě ve svém stylu pokračuje: „Ó jak bych jásal, kdybych mohl vzbudit Ferdinanda Peroutku, pana Novináře a pana člověka. Kdyby se z nekončícího výletu vrátili Jaromír Netík, Sláva Volný a další a kdyby procitl ze svého věčného snu kníže světa i ducha Karel Schwarzenberg. Scházejí mi tu šlechtici ducha a svědomí,“ povzdechl si ve svých komentářích psaných v letech 1991 až 1992 Kryl. Co by řekl na to, že kníže Schwarzenberg je v současnosti členem vlády, se už bohužel nikdo nedozví.

Do boje s rozmělněnou, pochybenou autoritou? Nikdo...

Další oblast, které se mimo jiné v knize Karel Kryl věnuje, byla tehdejší volba prezidenta. Ani ta ho evidentně nepotěšila. Připomeňme jen, že tehdy šlo o volbu, kterou vyhrál Václav Havel.

„Díval jsem se či sledoval dvě kola prezidentské volby. Nenašel jsem vážného protikandidáta v prvním kole a s politováním jsem musel konstatovat, že se ani pan Sládek neodvážil přímého střetu s autoritou, byť sebevíce rozmělněnou, pochybenou, neodvážnou, či odvahy zbavenou. A kolo druhé? S demokraturním davem hysterických Havelek a Havílků, kteří si neuvědomují nic, co jim sametový prezident opakuje týden co týden ve vypůjčených hovorů z Lán, netuší zbla z toho, co jim o demokracii pravil a dosud ze záhrobí tvrdí originál Tomáše Masaryka,“ poukazoval Kryl.

I pokus o hybrid demokracie selhal

A pokračuje ve svém hodnocení raných porevolučních let v Československu a později již jen v Česku. „Sedm let v Československu a dvaadvacet let v zahraničí se mí kolegové i já pokoušeli udělat cosi pro republiku, jež nebyla republikou, ale protektorátem Moskvy. Lidsky i profesionálně sleduji vývoj hubou tolik proklamované a činem opovrhované demokracie. Ve státě s parlamentní demokracií není možná demokracie prezidentská, pokus o ni – a posléze i pokus o hybrid demokracie parlamentně prezidentské selhal. Neschopností poslanců federálního shromáždění došlo pak k pozvolnému předání moci staronovým strukturám, sdruženým kolem monetám s totalitárními prvky charakteru. Opozice byla zastrašena, koupena či uvržena do mlčení tím, že jí je bráněno v přístupu ke sdělovacím  prostředkům,“ konstatoval Kryl.

Jeho kritice pak neunikla ani média a poměry, které v nich zavládly. Velmi ostře je pojmenoval.

Předpos.anost médií a gubernijní vášně. A do toho: Peníze nesmrdí?!

„Zavládla tu vstřícná předposranost redaktorů, novinářů, vedoucích rozhlasu a televize. Z jednostranné informační sítě na obou stranách česko-slovenské barikády byly posléze rozníceny gubernijní vášně – závist, nenávist, šovinismus pražský a bratislavský. Klausova slova: Peníze nesmrdí umožnila transformaci bolševického majetku, nakradeného za 40 let – do nového kapitalistického vlastnictví. Staronové struktury prakticky ovládly hospodářství. Závist a nenávist, pěstované po desetiletí, pak tento trend podpořily. Jsme na cestě nikoli k demokracii západního typu, ale ke kapitalismu devatenáctého století,“ svěřuje se se svými pocity Karel Kryl v knize s názvem Země lhostejnost.

V těch souvislostech pak připomněl i povzdech Václava Klause nad nehodnými novináři. Tehdy měl prohlásit: „Že se proviňují, jestliže sice sami myšlenky často neformulují, protože o nich pouze informují, ale i přesto dělají něco neméně důležitého – vybírají, které informace zveřejnit a které nikoli. A podle vlastní úvahy jim přidávají tu či onu váhu.“

Karel Kryl, jehož vnímavost k různým nespravedlnostem byla velmi známá, pak popsal i to, jak se někdy na sklonku roku 1992 díval na obrázek Ondřeje Němce v Lidových novinách. Zaujal ho komentář pod ním s následujícími slovy: „K atmosféře klidu a tvořivé práce mohou podle mínění přispět i novináři, kterým včera oba pánové poradili, jak zacházet s informacemi, jak je zařazovat na stránky podle důležitosti a jak vybírat titulky.“

Že na tom není nic zvláštního? „Ujišťuji vás, že na obrázku ale není vyobrazen Gustav Husák s Vasilem Bilakem, nýbrž Václav Klaus s Václavem Havlem. A že se skutečně píše rok 1992 a nikoli 1972…“ vysvětlil, co ho zarazilo, Kryl.

Zavržený hned dvakrát...

Kniha, z níž jsou výše uvedeny některé citáty, přináší úplný soubor politických komentářů Karla Kryla z let 1990-93. Je nejen splátkou jednoho z výrazných dluhů, které má Česko vůči jejímu autorovi, ale i překvapivě aktuálním a výrazným hlasem do diskuse o přítomnosti a budoucnosti české společnosti, politiky a kultury.

V doslovu knihy je pak konstatováno, že Krylovy články ukazují, jak mimořádného a vskutku nezávislého politického komentátora v něm česká a slovenská společnost ztratila. Protože upadl i krátce po revoluci opět v nemilost a do nepřízně rozhlasových a novinových redaktorů, neměl Kryl možnost své publicistické texty představit širší čtenářské a posluchačské obci.

I proto jeho komentářů vzniklo mezi léty 1990 a 1993 jen dvacet osm. Dosah regionálních periodik Moravskoslezský den a Znojemsko, v nichž většina těchto textů vyšla, byl totiž minimální. Přesto Karel Kryl žil celý život politikou a dokázal se jí zabývat dvacet hodin denně. Dnes je možná více než tehdy zřejmé, jak osobnosti jeho formátu chybějí. I proto se stává určitou modlou a jeho písně stále častěji zaznívají na různých protestních akcích.

Protestující volají po nové hymně. A chtějí Kryla...

„Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou. Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou. Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce,“ zpíval Kryl v písni Demokracie z alba Monology. A jak se ukazuje, jeho slova jsou stále aktuální.

 „Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem, pod střechou velký partaje se u koryta sejdem,“ narážel dál na poměry v písni, kterou složil v roce 1993. Právě tenhle song je dost žhavým kandidátem na hymnu iniciativy Holešovská výzva, která mimo jiné chce, aby v této zemi mohli obyčejní lidé slušně žít.

Odkaz žije dál. Klub jeho fanoušků se jmenuje Kryliáni

Před několika týdny se přitom ParlamentníListy.cz mohly přesvědčit také o tom, že byl Karel Kryl a obsah jeho písní propíraným tématem debaty v hospůdce naproti Břevnovskému klášteru. Tam totiž namířili po mši sloužené právě Krylovi, jeho přátelé a příznivci. Říkají si Kryliáni.

„Ten kostel měl být nabitý k prasknutí. Píseň Demokracie platí čím dál víc. Kryl viděl směřování země už tehdy. Dělali z něj blázna. Teprve dnes se však ukazuje její síla a pravda,“ řekl ParlamentnímListům.cz jeden z Krylových fanoušků, kteří na mši přijeli až z Brna.

Pohřeb politiky moc nelákal...

Ostatně v českých hospodách si Karel Kryl po převratu roku 1989 tříbil názory. Měl rád hlavně čtvrté cenové skupiny. „V Praze to není tolik cítit… Vyjeďte si ven, sedněte si do hospody a poslouchejte. Nadšení a jásotu nad naší situací se nedočkáte,“ řekl Kryl už v roce 1994 v jednom rozhovoru.

Po jeho smrti na zádušní mši v březnu 1994 přišlo politiků jen minimum. Nedorazil ani tehdejší prezident Václav Havel. Jediný vyslaný reprezentant Hradu Ivan Medek jen prohlásil: „Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho nemají rádi.“